Nebe na zemi [2007] | Divadlo Za Rohem

22. 23. a 24. listopadu 2007 [Shadbolt Centre for the Arts – Studio,
BURNABY]

J.Voskovec+J.Werich+J.Ježek: Nebe na zemi

Režie: Dr. Josef Skála

„Bylo to opravdu Nebe na zemi“

Když jsem se unavená z práce ploužila nevlídným listopadovým podvečerem na představení Divadla Za rohem, nastudované k výročí první inscenace před třiceti lety, odháněla jsem rouhavé myšlenky zda by mi doma u krbu nebylo lépe. Po dvou a půl hodinách radosti a smíchu (sranda v celé své podstatě, kráse i moudrosti) i slz (nostalgické vzpomínky), sdílených se zcela vyprodaným a nadšeným hledištěm, jsem si upřímně odpověděla, že by mi snad bylo pohodlněji, lépe však rozhodně ne.

Už sám skvostný úvod v duchu legendární Laterny magiky urychlil proces mého rozmrzání. S radostí jsem se pak nechala unášet hravým rytmem představení a vychutnávala každou pointu. Vůbec mi nevadilo, na rozdíl od kritiků původní inscenace v Osvobozeném, že charaktery V + W zastupují především lidské nectnosti. Vždyť ve slavném českém filmu, Formanově hořké komedii „Hoří má panenko“ jde o rozkrádání tomboly na hasičském bále a i to v nás vyvolává smích smíšený se slzami, ba i studem.

V historii DZR je to poprvé, co soubor znovu nastudoval jednu ze svých minulých úspěšných inscenací (viz Inscenace). Bojím se zeptat režiséra, Dr. Josefa Skály (spoluzakladatele divadla a režiséra čtvrt stovky inscenací v nichž mnohdy nastudoval i hlavní role), kolik práce ho stálo dát dohromady tak sehraný tým. Zřejmě má otlačená kolena jak musel mnohé, civilní prací zcela vytížené herce, takřka na kolenou přemlouvat a stejně se prý všech pětadvacet účinkujících sešlo až na generálce. A přitom jim nezapomněl v krásném suvenýrovém programu z celého srdce všem poděkovat a navíc poděkoval i nám, konzumentům plodů nadšené práce našich divadelníků: „a v řadě neposlední vám, našim věrným, shovívavým a vděčným divákům patří naše díkuvzdání. Bez vás by divadlo nebylo“. Já tedy s radostí vracím kompliment: a bez vaší obětavé, dobrovolné a nezištné práce, bez vaší energie a lásky k fenoménu tak prchavému jakým je divadelní představení, které umírá s každou děkovačkou, bychom my postrádali kvalitní kulturu v rodném jazyce, která nám vrací vzpomínky, hladí duši a dává nám opětně odvahu k národní hrdosti v tomto mnohonárodnostním kotli severoamerického kontinentu. Vaše představení v nás žijí dále a žijí stále. Může-li být takto vyjádřen vděk, přijměte prosím mé poděkování a pokornou prosbu o další přísun radosti, smíchu i slz.

Je obdivuhodné, že divadlo dle definice ryze amatérské dokáže pracovat na tak vysoké profesionální úrovni. Úroveň režie, produkce, scénografie, osvětlení, kostýmů i účesů a hereckých výkonů je opravdu mimořádná a přímo dech beroucí, zvláště když si uvědomíme, že tolik práce je věnováno na pouhopouhé tři večery. Celý začátek a konec hry byl režisérem a J. Adlerem (jeho spolu-producentem) nově přepracován specificky k třicátému výročí DZR. Ve srovnání s minulou inscenací byly zkráceny některé scény a přepracován hudební scénář, což výrazně zrychlilo rytmus hry. Scénografie, opět náznakově a nápaditě navržená režisérem, inkorporovala projekci obrazů, jednak jeho vlastních, jednak překrásných obrazů moravských vesniček Jana Zrzavého. Obrazy profesora Zrzavého, představitele výtvarné avantgardy třicátých let a tedy současníka divadelní avantgardy V + W, zasadily děj hry do malebné českomoravské krajiny. Právě od tohoto utěšeně-pastorálního prostředí se tím výrazněji odráží přehlídka prastarých charakterů lidské prohnanosti, chamtivosti, nabubřelosti, hlupáctví, proradnosti a zrady. Vždyť je lhostejné, zda se na kopečku u moravské vesničky nachází trosky chrámu katolického či pohanského a zda dva podvodní bohoslužebníci jsou oblečeni v sutanách mnichů Řádu Sv. Františka, či v antických tunikách. Úroveň zvukové techniky mě, jako technického laika, nadobro okouzlila. Čistota přednesu H. Klinkerové a její něhyplné podání stěžejních písní (vedle mne sedící pamětník očarovaně vzdychal při písni „Když jsem kytici vázala“: „jako kdybych slyšel Haničku Vítovou, jako bych jí přímo viděl…“) byla úžasná, stejně jako „božský“ dialog Jupitera a Juno. V obou případech režisér nevtíravě použil nejmodernější audiotechniky. I ostatní technické zabezpečení inscenace, světla, projekce a inspice (zkušený tým J. Adlera, S. Čecha, M. Sabo a D. Koldy) bylo precizní a bez jediné chybičky. Čtyři hudebníci (piano a hudební režie J. Hynek, basová kytara A. Rak, bicí J. Šemora a čarokrásné housle V. Lenhartová) dokonale podbarvili celé představení nostalgií J. Ježka.

Herecké výkony si rozhodně zaslouží individuální zmínky. Zdenka Matouška, představitele velekněze Horacia, si dovolím přirovnat k současnému českému presidentovi. Opírám to o emocionální prohlášení jeho manželky Livie, která upozorňovala voliče, že si její muž vysloužil šediny na hlavě ve službě státu. Zcela obdobně si pan Matoušek opatřil své šediny ve službě Thálii. Na rozdíl od pana presidenta on ale v té službě vyzrál, ukáznil svůj projev (jak dosvědčuje přirovnání k jeho výkonu ve stejné roli před třinácti lety) a odměnou je mu stále větší podobnost s legendárním Janem Werichem. Jsem neskonale vděčná B. Hyrmanovi, že opět nastudoval roli Scipia. Těžko si dovedu představit lepšího partnera po boku Matouškova Horacia. I on jednoznačně dokázal, tak jako např. Sean Connery, že s postupujícím věkem a ustupujícími vlasy roste herecké mistrovství. Svrchovaná bohyně Juno byla důstojná i hašteřivá tak, jak tomu diktuje scénář. G. Schoberová si zde rovněž po letech zopakovala svou roli a jsem přesvědčena, že k jejímu podstatně vyzrálejšímu, a o mnoho aspektů obohacenému, výkonu současnému jí paradoxně napomohla její úžasná práce v roli hajzl-báby v minulé inscenaci Hrabalova „Anglického krále“. Obdobně si to troufám tvrdit i v případě D. Zelmana, jehož pozemský Jupiter zazářil pestřejší paletou než ten, kterého hrál před třinácti lety. Tak jako J. Skála v roli Jupitera nebeského, i on obohatil svou postavu o smutný podtón melancholie středního věku a přesto dokázal rozesmát, byť někdy skrz slzy. Přesvědčivý výkon H. Rakové v roli hubaté sousedky byl možná částečně inspirován tím, že musela několik týdnů zvládat i návaly objednávek vstupenek. P. Bugár, jeden ze zakladatelů DZR, podal rovněž svou roli rakváře, drobného podnikatele volícího vždy radši „malou domů“, úsporněji a čistěji než poprvé. Je-li postava rakváře ne zcela sympatická, pak role notáře je přímo esencí nabubřelého hlupství. L. Petřík, „služebně“ jen o rok mladší člen souboru než pan Bugár, nastudoval tuto roli poprvé a dokázal se vyvarovat přehrávání a manýrismu, ke kterému role svádí. To se rovněž podařilo R. Váňové, která nejenom studovala roli Catastrofy poprvé, ale byla to její vůbec první práce na jevišti. Ztvárnila svou obtížnou postavu, oplývající mnohočetnými přetvářkami, tak věrohodně že naháněla hrůzu nejen těm divákům, kteří o manželství uvažují, ale i těm, kteří ve zmíněné instituci již po léta žijí. Její nic netušící stařičký manžel v podání S. Tumpacha byl jakýmsi smutným obrazem mlčící většiny českých voličů: jen když je ten gulášek a pivečko. Jeho únikové přežvykování banánu ve mně vyvolalo vzpomínku na dost špatnou inscenaci „Nebe“, kterou jsem viděla v Karlínském divadle v osmdesátých letech. Kdyby tenkrát režiséra napadlo dát představiteli Caverny do ruky banán (úzkoprofilové tropické ovoce v dobách vykloubených politikou normalizace) zbořili by diváci smíchem divadlo a návštěvnost by byla dlouhodobě zajištěna. H. Klinkerová, nová posila souboru DZR, obdařila svou Amarantu přesvědčivostí civilního projevu a nádherným přednesem Ježkových písní. Byť to zní jako protimluva, dokázala být ostýchavě vyzývavou. Zkušená H. Lynn si zopakovala roli Venuše, obohatila jí o shovívavé porozumění lidem nakloněné bohyně a přitom si podržela všechen půvab a šarm. J. Procházka, rovněž nový člen souboru, se zhostil své nevelké, nicméně důležité – neb jediné opravdu kladné – role zcela přesvědčivě a jeho výkon nám utkvěl v paměti jako připomínka toho, že pravda by měla sice vítězit, ale většinou je jí k tomu potřeba vydatně dopomoci.

Pevně věřím, že svrchovaný vládce nebes Jupiter v podání Josefa Skály nebyl hromovládným režisérem, ale že svým vyzrálým hereckým projevem, stejně jako svou prací na úpravách textu, režijním vedením a scénografií, poskytl svým hercům zcela profesionální podmínky k jejich práci. Renesančně rozkošatělý emeritní profesor a lékař je zosobněním pravdivosti teorie nizozemského myslitele Johana Huizingy, že nejvyšším projevem kultury i historie lidského rodu je schopnost hry. Homo ludens(člověk hravý) tak dokazuje, že je důstojným pokračovatelem v řadě Homo sapiens, který nebude vytlačen utilitárním duchemHomo technicus a už vůbec ne poddruhem Homo economicus.

O Nebi na Zemi: S režisérem Josefem Skálou si povídá Dr.Oldřiška Opatrná

Požádala jsem Dr. Skálu o rozhovor a položila mu několik otázek:

Viděl jsi někdy nějakou jinou inscenaci „Nebe na zemi“ ?

JS I když jsem jako student chodil věrně a opakovaně za 5.- Kčs stát na „bidýlko“ v Divadle ABC, „Nebe“ jsem myslím nikdy neviděl. Hry Osvobozeného Divadla jsem ovšem dychtivě četl a s filosofickým přístupem V + W k divadlu ( „věříme hluboce a věrně ve fantastickou podstatu divadla…“) jsem se vždy naprosto ztotožňoval. Proto jsem hned zpočátku v DZR postavil “Slaměný klobouk“ a „Caesara“. Povolení k úpravám jsem tenkrát dostal osobně od pana Voskovce.

Myslím, že tvou invencí je postava „Bílého Harlekýna“. Nepokoušel ses tak vyřešit kvadraturu kruhu – tedy odvěké váhání Kolombíny mezi svůdným, charismatickým a přelétavým Harlekýnem a spolehlivým, romantickým, ale nudným Pierotem?

JS Vzhledem k tomu, že prakticky cituješ to, co jsem ti jednou vysvětloval při prohlížení mého triptychu „Věčné váhání ženy mezi charakterem Harlekýna a charakterem Pierota“, který jsem mimo jiné pod tou scénou na jevišti promítal, nemůžu než souhlasit. „Bílý Harlekýn“ sice bohužel neexistuje, ale ženy by ho jistě braly všemi deseti, nemyslíš? Proč bych si ho jako režisér nemohl vymyslet a jako Jupiter se do něj aspoň na chvilku převtělit?

Na derniéře Jupiterovi na konci hry při otvírání šampusu spadly kalhoty a diváci smíchem padali ze sedadel. Byla to náhoda?

JS Ne, byl to záměrný odkaz na pohádku „Císařovy nové šaty“. Napadlo mě to až na poslední chvíli, ale naštěstí jsme derniéru filmovali.

O přestávce jsem zaslechla dva pamětníky, pány v hodně požehnaném věku, kteří viděli jak originální inscenaci v Osvobozeném, tak inscenace v ABC a Karlíně, i Tvou inscenaci před třinácti lety a nešetřili chválou inscenace této. Překvapuje Tě na jakou úroveň se DZR vypracovalo a jak vysoce jsou některé Vaše inscenace oceňovány i divadelními odborníky?

JS Pan Voskovec napsal v jednom ze svých dopisů o pravém amatérském nadšení, že „v řemesle, umu, v technice, musí jeden bejt chladnej, cynickej profesionál, ale v srdci amatér a ochotník.“ To je přesně to, o co se snažím. Profesionální produkční a inscenační přístup ( koncept, režie, scénografie, technické zajištění ) je dotažen do konce a „korunován“ při představení (když se to teda vyvede) na scéně i za scénou lidmi, kteří mají právě to srdce amatérů a ochotníků. Tedy mají onu zázračnou neopakovatelnost nadšence, kterou dlouholetý profík už mít nemůže. Proto neustále opakuji, že ochotníci nejen mohou, ale měli by dělat opravdu dobrý divadlo a proto jsem tak nesmírně vděčnej těm asi pětadvaceti našim „amatérům“ (ten výraz používám výhradně v jeho positivním významu), kteří přes všechny překážky a oběti dokážou dotáhnout představení na hodně vysokou úroveň. Takže to byl shodou okolností právě pan Voskovec, který před padesáti lety vyjádřil přesně to, proč nejen naši diváci, ale i mnoho divadelních odborníků naše inscenace oceňují. A jsou tím opakovaně dost překvapeni. Jak vidno, pan Voskovec by tím překvapen nebyl.

A proto tedy ještě jednou díky vám všem na scéně i za scénou, že nám umožňujete se s vámi radovat, smát i plakat. A hodně elánu do dalších třiceti let !!!

Dr.Opatrná, leden 2008

Václav Postránecký, přední člen Národního Divadla v Praze, o DVD záznamu z „Nebe na zemi“

……… A proč si v tomhle kvasu, nedopřát Nebe na zemi, napadlo nás. Je to hanba, že jsme se k tomu dostali tak pozdě ale odklad posunul náš zážitek do příhodného deficitu dobré pohody.

I tu lahvinku na Tvé doporučení Josefe, jsem otevřel.

Bavili jsme se náramně. Vydatná porce nostalgie ze všeho co pochází od V+W a kterou nedokážu nikdy odbourat, se tou sprškou živného roztoku rozbujela snad až do květu. Mám teď čerstvě v sobě jejich korespondenci, tak se mi toho honilo hlavou až až. O fantastických ambicích a zdrcující nemožnosti je naplno uplatnit. O nevděku, závisti a zlovolné zášti…. Vrátím se k „Nebi“. Vlastně až do Tvé poznámky v Bonusu. Ta citace V+W v sobě skrývá prazvláštní protimluv. Naplněná féerická funkce divadla je jimi samotnými v praxi prokládána předscénami, které jsou utkány z nejaktuálnějších realit a dokonale komunikují s civilním (nedivadelním) divákem. Tento Bonus, podle mně, byl tím co si diváci odnášeli především. V+W příběhy, jejich zápletky, byly pouhou záminkou, kluzištěm, na kterém točily své piruety dva reální občané. Po takovém realismu by Ibsen s Čechovem jen mlsně slintali. Jenže V+W měli dominantního, nikde v programech neuváděného spoluautora: Svět v předválečném kvasu. On servíroval, oni odvraceli údery. Když spoluautora stihla sublimace, došlo ke kulhaci. Omlouvám se za ubohou napodobeninku.

Zmiňuji tu tohle všechno jen proto, aby bylo zřejmé, že jsem si vědom nesmírné obtížnosti úkolu, který jste si předsevzali. S absencí dobových reálií, jde vlastně jen o inscenování pouhé záminky, samotného příběhu. Pravda, 30 let existence českého divadla ve Vancouveru je panečku víc než úctyhodné téma, které se Ti podařilo velmi vkusně a citlivě do Boží motivace implantovat. Ty sám jsi byl Božský, pánové Matoušek a Hyrman k sežrání, dámy vesměs půvabné, zvlášť ta zpívající sólistka. Zvolené písničky citlivě zahrány, to z dekorace co je na záznamu (česká vesnice?) se jeví případně, avšak nejcennější, co Vám všem my profíci můžeme jen závidět, je entuziasmus. Pro Vás je jeviště obětním oltářem, na který s pokorou kladete každý sebe sama, eventuálně samu. Buďte požehnáni.

Zároveň, vědomi si vznešené velebnosti divadla, nesmíme opominout, že ze všeho nejdůležitější, je z divadla se neposrat. To jsi velice pohotově demonstroval svým kolegům, když jsi je nechal při odchodu z děkovačky do svých suchých kalhot nahlédnout.

V úctě a s pozdravem Vašek s Helenkou v Říčanech 17.7.2008